Slovník pojmů

Certifikace odborné způsobilosti poskytovatelů programů školské primární prevence je posouzení a formální uznání, že program odpovídá stanoveným kritériím kvality. Jde o proces posouzení služby podle kritérií stanovených schválenými Standardy a udělení či neudělení certifikátu kvality o způsobu jejich naplnění. Je to jeden z příkladů praktické realizace normativní evaluace. Udělená certifikace je respektována jako garance kvality programu a ovlivňuje směřování státních finančních dotací. Pro školy je proces certifikace důležitý z hlediska objednavatelů programů. Díky udělené certifikaci má škola možnost poznat odborný kredit daného programu a lépe se rozhodnout, jaký program specifické primární prevence pro své žáky objednat.

Certification of the professional competence of providers of school-based primary prevention programmes is a process of assessing and formally recognizing that a programme meets established quality criteria. It involves evaluating a service against the criteria set out in the approved quality standards and granting or denying a quality certificate based on the extent to which these criteria have been met. It is an example of the practical implementation of normative evaluation. Certification is recognized as a guarantee of programme quality and influences the allocation of government funding and grants. For schools, the certification process is important from the perspective of programme procurement. Certification enables schools to assess the professional standing and quality of a particular programme and helps them make a more informed decision about which specific primary prevention programme to select for their students.

Cílovou skupinu preventivního programu můžeme definovat jako skupinu populace, na kterou se daný primárně-preventivní program orientuje, tedy pro kterou je vzhledem ke svým cílům a metodám nejvíce vhodný/určený. Základním parametrem popisu každého preventivního programu je jasné vymezení cílové skupiny a popis kritérií, která tuto cílovou skupinu vymezují.

The target group of a prevention programme can be defined as the population group at which the given primary prevention programme is aimed, i.e. the group for which the programme is most appropriate or intended in terms of its objectives and methods. A fundamental parameter in the description of every prevention programme is a clear definition of the target group and a description of the criteria that define this target group.

Determinanty zdraví zahrnují všechny faktory, které mají vliv na zdraví jednotlivců a populace. Lze je klasifikovat do několika základních kategorií: genetické faktory, životní prostředí, behaviorální faktory, sociální, ekonomické, kulturní a politické podmínky. V současné době můžeme vymezit tři hlavní paradigmata pohledu na determinanty zdraví. Jedná se o paradigma (a) biomedicínské (biomedicínských intervencí), (b) individuálního životního stylu a chování a (c) všeobecného sociálního přístupu ke zdraví.

The determinants of health encompass all factors that influence the health of individuals and populations. They can be classified into several basic categories: genetic factors, the environment, behavioral factors, and social, economic, cultural, and political conditions. At present, three main paradigms can be identified in approaches to the determinants of health: (a) the biomedical paradigm (biomedical interventions), (b) the individual lifestyle and behavioral paradigm, and (c) the broader social approach to health.

Dovednosti pro život jsou schopnosti, které usnadňují adaptivní chování jedince a pomáhají ve zvládání každodenních problémů. Jsou to schopnosti, které umožňují dětem a dospívajícím chovat se zdravým způsobem vzhledem k jejich přáním a potřebám s cílem realizovat je v co nejširším rozsahu. WHO definuje životní dovednosti jako nadřazenou kategorii pro psychosociální schopnosti a interpersonální dovednosti, které pomáhají lidem činit informovaná rozhodnutí a vypořádávat se s výzvami každodenního života. Tyto dovednosti umožňují jedinci přijmout svoji sociální odpovědnost a úspěšně zvládnout požadavky, očekávání a potenciální problémy, zejména v mezilidských vztazích. Efektivní získávání a uplatňování životních dovedností může ovlivnit způsob, jakým se cítí jedinec sám i jeho okolí a může mít vliv také na způsob, jakým je vnímán druhými lidmi. Dochází tak k prolínání mezi intrapersonálními a interpersonálními dovednostmi.

Life skills are abilities that facilitate adaptive behavior and help individuals cope with everyday problems. They enable children and adolescents to behave in healthy ways in accordance with their wishes and needs, with the aim of fulfilling them to the greatest extent possible. The WHO defines life skills as an overarching category encompassing psychosocial abilities and interpersonal skills that help people make informed decisions and cope with the challenges of everyday life. These skills enable individuals to take on social responsibility and successfully manage demands, expectations, and potential problems, particularly in interpersonal relationships. Effective acquisition and application of life skills can influence how individuals feel about themselves and how those around them feel, and may also affect how they are perceived by others. Thus, there is an overlap between intrapersonal and interpersonal skills.

V oblasti primární prevence rizikového chování jsou důležité dovednosti pro život neboli životní dovednosti (Life skills), které lze rozdělit na sociální dovednosti (Social skills) a dovednosti sebeovlivnění (Self-management). Jednotlivé dovednosti se mohou překrývat – např. využívání komunikačních dovedností (sociální dovednost), které vyžaduje jisté sebeovládání a určitou schopnost zvládat negativní emoce (dovednost sebeovlivnění). Zahraniční autoři používají termín self-management, který lze definovat jako osobní a systematické uplatňování strategií zaměřených na změnu chování s cílem dosáhnout požadovaných změn ve vlastním chování. Schopnost efektivně používat strategie sebeovlivnění je dovednost, která je klíčová pro školní úspěch dítěte i profesní kariéru v dospělosti. Techniky sebeovlivnění mohou studentům pomoci minimalizovat stres a udržet motivaci ke studiu. Studie ukazují, že školní intervence, které jsou založeny na metodách pracujících s dovedností sebeovlivnění, dosahují pozitivních výsledků u dětí od předškolního věku až po středoškolské studenty.

In the field of primary prevention of risk behaviors, life skills are particularly important. These can be divided into social skills and self-management skills. Individual skills may overlap; for example, the use of communication skills (a social skill) requires a certain degree of self-control and the ability to manage negative emotions (a self-management skill). International authors use the term self-management, which can be defined as the personal and systematic application of strategies aimed at changing behavior in order to achieve desired changes in one's own behavior. The ability to use self-management strategies effectively is a skill that is crucial for a child's academic success as well as for their professional career in adulthood. Self-management techniques can help students minimize stress and maintain their motivation to study. Studies show that school-based interventions based on methods that develop self-management skills achieve positive outcomes in children ranging from preschool age to secondary school students.

Elektronická média jsou komunikační prostředky, při nichž původce a příjemce sdělení nejsou v přímém bezprostředním kontaktu a využívají oproti klasickým (tištěným) médiím k šíření informací různá elektronická zařízení. Dle formy komunikace je dělíme na jednosměrná a interaktivní, interaktivní dále na off-line a on-line dle připojení k internetu. Internet, který se coby nejdynamičtěji se rozvíjející médium stává stále dostupnějším, umožňuje levné, rychlé a efektivní předávání informací v několika modalitách (text, zvuk, obraz). Vedle nesporných výhod získávání informací na internetu má však jeho využití také svá omezení, kvalitu a pravdivost publikovaných informací je třeba posuzovat kriticky. Zjištění důvěryhodnosti lze provést na základě posouzení těchto kritérií: autorství, účel, objektivita, spolehlivost a aktuálnost prezentovaného materiálu. Elektronická média mohou kromě prostých informačních účelů sloužit také jako nástroj distribuce vlastních preventivních intervencí, nejčastěji ve formě interaktivních individuálně přizpůsobených intervencí. Účinnost takových intervencí je výzkumně prokázána a je srovnatelná s efektivitou primárně preventivních aktivit realizovaných tváří v tvář. Za výhody používání elektronických médií v oblasti prevence můžeme považovat nízké provozní náklady, zachování věrnosti originálu, možnost individuálního přizpůsobení, účinnost a flexibilitu ve způsobu distribuce. Naopak nevýhody představují závislost na technologickém zabezpečení, vyšší pořizovací náklady (vysoká náročnost tvorby obsahů) a nevhodnost pro určité oblasti preventivních intervencí.

Electronic media are means of communication in which the sender and recipient of a message are not in direct, immediate contact and which, unlike traditional (print) media, use various electronic devices to disseminate information. Based on the form of communication, electronic media can be divided into one-way and interactive media. Interactive media can be further classified as offline or online, depending on whether they are connected to the internet. The internet, which is becoming increasingly accessible as the fastest-developing medium, enables the inexpensive, rapid, and effective dissemination of information in several modalities (text, audio, and visual content). Despite the undeniable advantages of obtaining information online, its use also has certain limitations. The quality and accuracy of published information need to be assessed critically. The credibility of information can be evaluated based on the following criteria: authorship, purpose, objectivity, reliability, and currency of the material presented. In addition to serving purely informational purposes, electronic media can also be used to deliver preventive interventions, most commonly in the form of interactive, individually tailored interventions. The effectiveness of such interventions has been demonstrated by research and is comparable to that of primary prevention activities delivered face-to-face. The advantages of using electronic media in prevention include low operating costs, fidelity to the original content, the possibility of individual tailoring, effectiveness, and flexibility in the method of delivery. On the other hand, disadvantages include dependence on technological infrastructure, higher initial costs (due to the considerable demands involved in developing content), and unsuitability for certain types of preventive interventions.

Evaluace preventivního programu1 nebo intervence je systematické shromažďování, analyzování a interpretování informací o přípravě, průběhu intervence a jejích možných účincích na cílovou skupinu. Získané informace mohou být použity k rozhodování o zlepšení intervence, k jejímu rozšíření nebo odmítnutí. Realizace jakékoli preventivní intervence s sebou přináší určitá rizika, která je nutné evaluací ověřit a zvážit poměr mezi předpokládanými (ověřenými) klady / dopady a potenciálními riziky. Kromě žádoucích dopadů intervence (zamýšlený efekt) se totiž samozřejmě mohou objevit také různé typy nežádoucích dopadů. Kromě toho mohou dopady intervence explicitní nebo skryté (a to jak v případě pozitivních, tak negativních dopadů). Pak hovoříme o tzv. vedlejších účincích / dopadech, které je nutné evaluací samozřejmě co nejlépe popsat, porozumět jim, případně je též umět posilovat (pozitivní dopady) nebo naopak minimalizovat či eliminovat (negativní / nežádoucí dopady).

Evaluation of a prevention programme or intervention is the systematic collection, analysis, and interpretation of information about the preparation and implementation of the intervention and its potential effects on the target group. The information obtained can be used to make decisions about improving the intervention, expanding its implementation, or discontinuing it. The implementation of any preventive intervention involves certain risks that need to be assessed through evaluation, including consideration of the balance between its anticipated and demonstrated benefits or impacts and its potential risks. In addition to the desired effects of an intervention (the intended outcomes), various types of unintended effects may also occur. Furthermore, the effects of an intervention may be either explicit or hidden, in both positive and negative forms. These are referred to as side effects or unintended impacts. Evaluation should therefore aim to describe and understand these effects as thoroughly as possible and, where appropriate, to strengthen positive impacts while minimizing or eliminating negative or undesirable ones.

Jako faktory rizikové označujeme v primární prevenci praxí či epidemiologicky vysledované a výzkumem ověřené činitele nebo podmínky spojované s rostoucí pravděpodobností výskytu rizikového chování u jedince. Jde o jasně definované charakteristiky chování, konstituce (např. genetické), životního prostředí atp. Jako faktory protektivní (ochranné) pak označujeme ty, které dopad a účinky rizikových faktorů zmírňují, působí proti nim nebo je kompenzují. Mnoho typů rizikového chování má společné příčiny, resp. rizikové a protektivní faktory. Faktorů v obou kategoriích je velké množství a dají se dle teorie problémového chování základně rozdělit na pět systémů: biologický, sociální, vnímaného prostředí, osobnost a chování. Tyto skupiny faktorů vytvářejí u každého jedince specifickou síť příčinných souvislostí. Přítomnost rizikového faktoru nemusí vždy nutně znamenat rozvoj rizikového chování, ale ani přítomnost protektivního faktoru nemusí v každém případě jedince od rizikového chování či jeho následků ochránit. Znalost multifaktoriální povahy etiologie rizikového chování má zásadní význam při tvorbě efektivních primárně preventivních programů.

In the field of primary prevention, risk factors are defined as factors or conditions identified through practice or epidemiological research and verified by research to be associated with an increased likelihood of risk behavior occurring in an individual. These include clearly defined characteristics of behavior, individual constitution (e.g., genetic factors), the environment, and other relevant conditions. Protective factors, on the other hand, are factors that mitigate the impact and effects of risk factors, counteract them, or compensate for their effects. Many types of risk behavior share common causes, namely common risk and protective factors. There are numerous factors in both categories, and according to the theory of problem behavior, they can be broadly divided into five systems: biological, social, perceived environment, personality, and behavior. These groups of factors create a specific network of causal relationships for each individual. The presence of a risk factor does not necessarily lead to the development of risk behavior, just as the presence of a protective factor does not necessarily protect an individual from risk behavior or its consequences in every situation. Understanding the multifactorial nature of the etiology of risk behavior is therefore crucial for the development of effective primary prevention programmes.

Implementace je uskutečnění plánu, programu či strategie v praxi, tedy zavedení vytvořeného programu, modelové intervence atd. do praxe. Znamená tedy realizovat konkrétní program (intervenci) pro konkrétní cílovou skupinu, na konkrétním místě a čase, za vymezené finanční podpory. Zároveň je implementace ověřením toho, zdali je možné daný preventivní program, jenž se jeví jako úspěšný v určitých podmínkách, zopakovat úspěšně i v kontextu cizím, např. v odlišné zemi s odlišnou kulturou.

Implementation is the process of putting a plan, programme, or strategy into practice, i.e. introducing a developed programme, model intervention, or similar initiative into real-world practice. It therefore involves delivering a specific programme (intervention) to a specific target group, in a specific setting and at a specific time, with defined financial support. At the same time, implementation serves to determine whether a preventive programme that has proven successful under certain conditions can also be successfully replicated in a different context, for example, in another country with a different cultural background.

Preventivní programy nemohou změnit chování přímo, ale pouze nepřímo, prostřednictvím proměnných známých pod označením mediátor. Mediátorem mohou být dovednosti, vlastnosti, znalosti atd. Při přípravě preventivního programu si můžeme položit otázku: „Které komponenty preventivního programu jsou efektivní, neefektivní, kontraproduktivní?“ Kdybychom zkoumali jenom přímý vztah, sledovali bychom, zda náš preventivní program vedl/nevedl ke změně chování v očekávaném směru. Musíme proto vsadit mezi preventivní program (nezávislou proměnnou) a očekávanou změnu chování (závislou proměnnou) třetí - mediační proměnnou a zkoumat nepřímý vztah. Například zda má program prevence vztah k sociálním dovednostem a zda mají sociální dovednosti vztah k očekávaným změnám v chování „Program prevence → Sociální dovednosti → Změny v chování“. Sociální dovednosti jsou v tomto případě mediátorem a mediační analýza odpovídá na otázku, jak program funguje, odpovídá na to, jestli rozvojem sociálních dovedností u dospívajících je možné dosáhnout očekávanou změnu v jejich chování, zda jsou sociální dovednosti proměnnou (komponentou) programu, prostřednictvím jejíhož rozvoje, které program funguje efektivně, neefektivně, či kontraproduktivně. V případě mnohonásobného mediačního modelu bychom mohli hypotetizovat a následně ověřovat, jestli by program zaměřený nejenom na jednoho mediátora (sociální dovednosti), ale i na rozvoj poznatků a sebeúcty (tedy více mediátorů) vedl k očekávaným změnám v chování. Mediační analýza nám umožňuje odhalit, pochopit „černou skříňku“ preventivního programu, zjistit, jak náš program ovlivňuje zdraví dětí a dospívajících; mediační analýza nám umožňuje nahradit otázku, zda preventivní program vede k změnám v chování otázkou, jak preventivní program vede k změnám v chování.

Preventive programmes cannot change behavior directly, but only indirectly through variables known as mediators. Mediators may include skills, characteristics, knowledge, and other factors. When developing a preventive programme, we can ask: “Which components of the preventive programme are effective, ineffective, or counterproductive?” If we examined only the direct relationship, we would assess whether or not our preventive programme led to a change in behavior in the expected direction. It is therefore necessary to introduce a third variable—a mediating variable—between the preventive programme (the independent variable) and the expected change in behavior (the dependent variable), and examine the indirect relationship. For example, we can examine whether a prevention programme is associated with social skills and whether social skills are associated with the expected changes in behavior: Prevention programme → Social skills → Changes in behavior In this case, social skills are the mediator. Mediation analysis addresses the question of how a programme works. It examines whether developing social skills in adolescents can lead to the expected changes in their behavior and whether social skills represent a programme component through which the programme produces effective, ineffective, or counterproductive outcomes. In a multiple mediation model, we could hypothesize and subsequently test whether a programme aimed not only at one mediator (social skills), but also at the development of knowledge and self-esteem (i.e., multiple mediators), would lead to the expected changes in behavior. Mediation analysis allows us to uncover and understand the “black box” of a preventive programme and determine how the programme affects the health of children and adolescents. It allows us to replace the question of whether a preventive programme leads to changes in behavior with the more informative question of how the preventive programme leads to changes in behavior.

Intervence je v nejširším smyslu slova jakýkoliv zásah do nějakého procesu za účelem jej ovlivnit, změnit. V užším smyslu jde o cílený, předem promyšlený zásah, zpravidla zaměřený na zmírnění tíživé situace, či jakýkoliv postup, technika, směřující k přerušení, zamezení nebo úpravě probíhajícího procesu. Intervenc může být také definována jako předem plánovaný a systematický zásah sledující zpravidla řešení určitého problému jedince, rodiny, skupiny apod. V širším smyslu slova je tedy každý primárně-preventivní program intervencí, která má za účel upravit (rozvinout) vědomosti, postoje a chování žáků žádoucím způsobem. Obvyklejší je však užití termínu intervence pro specifickou ohraničenou aktivitu zaměřenou na řešení konkrétního problému u jedince či skupiny.

In the broadest sense, an intervention is any action taken within a process with the aim of influencing or changing it. In a narrower sense, it refers to a targeted, deliberate action, usually intended to alleviate a difficult situation, or to any procedure or technique aimed at interrupting, preventing, or modifying an ongoing process. An intervention can also be defined as a planned and systematic action generally intended to address a specific problem affecting an individual, family, group, or similar unit. In the broader sense, therefore, every primary prevention programme can be considered an intervention intended to modify or develop students’ knowledge, attitudes, and behavior in a desirable direction. However, the term intervention is more commonly used to refer to a specific, clearly defined activity aimed at addressing a particular problem affecting an individual or group.

Koordinaci aktivit zaměřených na prevenci rizikového chování tvoří široké spektrum na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících vzdělávacích, kontrolních a evaluačních opatření uskutečňovaných na mezinárodní, národní, krajské a místní úrovni. Koordinace preventivních programů umožňuje systémově zavádět aktivity podporující protektivní a minimalizují rizikové faktory vznikající v průběhu života jedince. Cílem koordinace preventivních opatření je implementace takových programů, které s jasně zjistitelnou efektivitou usilují o předcházení rizikovému chování u dětí a mládeže ve školách a školských zařízeních nebo v komunitě. Dílčími cíli koordinace preventivních opatření na státní, krajské i regionální úrovni je sjednocování standardizovaných postupů, spolupráce na přidělování dotací, sběr dat a jejich vyhodnocování, přenos informací a přístupů v oblasti prevence rizikového chování, rozšíření konzistentních programů ověřených na základě vědecky podložených cílů. Koordinačními nástroji na horizontální a vertikální úrovni jsou strategické dokumenty, akční plány, odborné skupiny, komise nebo výbory. Principy koordinace preventivních opatření jsou: systémovost, terminologická jednotnost, multidisciplinární přístup, vyhodnotitelnost, vyváženost, cílenost podle věkových kategorií, objektivita informací a vědeckost.

The coordination of activities aimed at preventing risk behavior encompasses a broad range of interconnected and mutually complementary educational, monitoring, and evaluation measures implemented at the international, national, regional, and local levels. The coordination of prevention programmes enables the systematic implementation of activities that strengthen protective factors and minimize risk factors arising throughout an individual's life. The aim of coordinating preventive measures is to implement programmes with demonstrable effectiveness in preventing risk behavior among children and young people in schools, educational institutions, and communities. Specific objectives of coordinating preventive measures at the national, regional, and local levels include harmonizing standardized procedures, cooperating in the allocation of grants, collecting and evaluating data, sharing information and approaches in the field of risk behavior prevention, and expanding consistent programmes based on scientifically supported objectives. Coordination tools at both horizontal and vertical levels include strategic documents, action plans, professional working groups, commissions, and committees. The principles of coordinating preventive measures are systematic approach, terminological consistency, multidisciplinary approach, evaluability, balance, age-specific targeting, objectivity of information, and scientific rigor.

Slovo metodika pochází z řeckého slova methodikos, tedy návodný, návod podávající. Nověji se toto slovo ve vzdělávání užívá mj. pro speciální didaktiku, teorii vyučování určitému předmětu. Metodiku chápeme jako teoreticko–praktické schéma, které určuje postup provádění určité odborné činnosti. Vycházíme přitom z vědeckého poznání a empirické praxe a přesně vymezujeme dílčí postupy pro popis oborné činnosti. Metodika v primární prevenci (dále jen PP) je soubor vzájemně provázaných metod a postupů, aplikovaných v rámci určitého programu PP. Metodika tak určuje/popisuje doporučený postup, jak procedurálně aplikovat dílčí metody (např. pořadí, způsob kombinování, kontroly atd.) a provádět tak preventivní činnost (konkrétní preventivní intervenci), abychom dosáhli stanoveného cíle. Metodika proto obvykle obsahuje též popis indikátorů, jejichž prostřednictvím ověřujeme, zda jsme dosáhli dílčích cílů v rámci jednotlivých částí nebo fází intervence a zda jsme skutečně splnili stanoveného cíle (např. jaké znalosti, dovednosti a kompetence mají děti po absolvování programu mít).

The term methodology originates from the Greek word methodikos, meaning “instructional” or “providing guidance.” In contemporary education, the term is also used to refer to subject-specific didactics, that is, the theory and practice of teaching a particular subject. Methodology can be understood as a theoretical and practical framework that determines the procedures for carrying out a particular professional activity. It is based on scientific knowledge and empirical practice and provides a precise description of the individual procedures involved in a professional field of work. In the context of primary prevention, methodology refers to a set of interconnected methods and procedures applied within a specific prevention programme. It therefore specifies and describes the recommended procedures for applying individual methods (e.g., their sequence, combination, monitoring, and control) and for carrying out preventive activities (specific preventive interventions) in order to achieve established objectives. A methodology typically also includes a description of the indicators used to verify whether the intermediate objectives of particular stages or components of an intervention have been achieved and whether the overall goal has been successfully met. For example, it may specify the knowledge, skills, and competencies that children are expected to possess upon completing the programme.

Obecně pojem metoda označuje cestu, postup k dosažení cíle. Metoda jako cesta k cíli je rozhodujícím prostředkem k dosahování těchto cílů v každé uvědomělé činnosti. Metody v primární prevenci jsou tedy ověřené způsoby, postupy, jak dosáhnout v preventivním programu stanoveného cíle. Jde o cílevědomý a záměrný postup, kterým primárně preventivní pracovník (viz) reguluje svoji činnost. Metody v primární prevenci částečně korespondují s výukovými metodami, které uplatňují učitelé ve výchovně vzdělávacím procesu. Různé metody práce aplikuje v různých typech preventivních intervencí (přístupů) a většinou se jedná o různě složité kombinace metod.

In general, the term method refers to a way or procedure for achieving a specific goal. As a means of reaching a goal, a method is a key tool for achieving objectives in any purposeful activity. Methods in primary prevention are therefore evidence-based approaches and procedures used to achieve the objectives established within a prevention programme. They represent a deliberate and purposeful course of action through which a primary prevention practitioner regulates and guides their activities. Methods used in primary prevention partially correspond to teaching methods employed by teachers in educational processes. Different working methods are applied in different types of preventive interventions and approaches, and they usually involve variously complex combinations of methods.

Minimální preventivní program (dále též MPP) je obecný/ modelový rámec pro školní preventivní program. Cílem MŠMT ČR bylo definovat jeho prostřednictvím základní představu o tom, co by měl komplexní a dlouhodobý školní program splňovat a být přitom součástí školního vzdělávacího programu vycházejícího z příslušného rámcového vzdělávacího programu, popř. přílohou dosud platných osnov a učebních plánů. MPP je konkrétním dokumentem školy zaměřeným na výchovu žáků ke zdravému životnímu stylu, na jejich osobnostní a sociální rozvoj a rozvoj jejich sociálně komunikativních dovedností a měl by obsahovat též programy specificky zaměřené na jednotlivé formy rizikového chování (viz). MPP je založen na podpoře vlastní aktivity žáků, pestrosti forem preventivní práce se žáky, zapojení celého pedagogického sboru školy a spolupráci se zákonnými zástupci žáků školy. Obecně by měl mít minimálně tři části: soubor providel pro zvýšení bezpečnosti dětí ve škole a na školních akcích, programy pro rozvoj dovedností pro život (tzv. life skills) skládající se z programů zaměřených na rozvoj sociálních dovedností (social skills) a dovedností sebeovlivnění (self- -management), a konečně programy specificky zacílené na jednotlivé formy rizikového chování. MPP je zpracován na období jednoho školního roku a zodpovídá za něj školní metodik prevence. Podléhá kontrole České školní inspekce, je průběžně vyhodnocován a písemné vyhodnocení účinnosti jeho realizace za školní rok je součástí výroční zprávy o činnosti školy.

The Minimum Prevention Programme (MPP) is a general/model framework for a school-based prevention programme. The aim of the Czech Ministry of Education, Youth and Sports (MŠMT) was to use this framework to define the basic requirements that a comprehensive and long-term school prevention programme should meet. At the same time, it should form part of the school's educational programme based on the relevant Framework Educational Programme or, where applicable, serve as an appendix to the curricula and teaching plans that are still in force. The MPP is a specific school document focused on educating students about healthy lifestyles, supporting their personal and social development, and developing their social and communication skills. It should also include programmes specifically targeting individual forms of risk behavior. The MPP is based on encouraging students' own initiative, using a variety of forms of preventive work with students, involving the entire teaching staff, and cooperating with students' legal guardians. In general, the MPP should contain at least three components: a set of rules aimed at increasing children's safety at school and during school activities; programmes for developing life skills, consisting of programmes focused on social skills and self-management skills; and finally, programmes specifically targeting individual forms of risk behavior. The MPP is prepared for a period of one school year and is the responsibility of the school prevention specialist. It is subject to inspection by the Czech School Inspectorate, is continuously evaluated, and a written evaluation of its effectiveness during the school year forms part of the school's annual activity report.

Návrh nového modelu kvalifikací v prevenci rizikového chování reaguje na potřebu většího počtu proškolených preventivních pracovníků a možnosti jejich profesionálního růstu. Kromě důrazu na koordinační činnosti jde i o posílení dovedností potřebných pro přímou práci s cílovými skupinami a překonání resortního pohledu na tyto kvalifikace. Cílem práce bylo předložit se současnou praxí slučitelný model kvalifikačních stupňů a návazného systému vzdělávání pro pracovníky v prevenci rizikového chování ve školství, který respektuje současný stav i názory odborníků a inovuje současné schéma dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Sekundárním cílem pak je prostřednictvím návrhu facilitovat další diskusi o budoucím vývoji a směřování systému vzdělávání preventivních pracovníků v ČR. Model vznikl na základě obsahové analýzy dokumentů věnujících se vzdělávání v primární prevenci (zákonů, vyhlášek, sylabů vzdělávacích programů a metodik jejich tvorby atp.) a dále na základě čtyř ohniskových a pracovních skupin s předními odborníky v oblasti primární prevence v ČR. Navrženy jsou čtyři kvalifikační stupně hierarchicky uspořádané dle náročnosti, které odpovídají v praxi typickým pozicím preventivního pracovníka ve školském systému. Jedná se o první základní úroveň tzv. preventivní minimum, druhou středně pokročilou, třetí pokročilou a čtvrtou tzv. expertní úroveň. Každá vyšší úroveň automaticky zahrnuje požadavky i možnosti uplatnění úrovní nižších. Každou z úrovní definují požadavky na cílové znalosti, dovednosti a způsobilosti, které musí uchazeč splňovat. Návrh vymezuje, za jakých podmínek lze získat kvalifikaci určité úrovně a jak bude ověřována. Ponechána je možnost uznání kvalifikace v přechodném období v případě, že ji uchazeč získal v předchozích letech v jiných kurzech či praxí.

The proposed new qualification model for the prevention of risk behavior responds to the need for a larger number of trained prevention professionals and greater opportunities for their professional development. In addition to emphasizing coordination activities, the model aims to strengthen the skills required for direct work with target groups and to overcome a sector-specific approach to these qualifications. The aim of the work was to propose a system of qualification levels and a corresponding education system for professionals working in the prevention of risk behavior in the education sector that would be compatible with current practice, reflect the current situation and the views of experts, and innovate the existing system of continuing professional development for educational staff. A secondary objective was to facilitate further discussion about the future development and direction of the education and training system for prevention professionals in the Czech Republic. The model was developed on the basis of a content analysis of documents addressing education and training in primary prevention, including legislation, regulations, educational programme syllabi, and guidelines for their development. It was also based on four focus and working groups involving leading experts in the field of primary prevention in the Czech Republic. Four qualification levels are proposed, arranged hierarchically according to their level of complexity and corresponding to typical positions held by prevention professionals within the education system. These include the first basic level, known as Preventive Minimum, the second intermediate level, the third advanced level, and the fourth, expert level. Each higher level automatically encompasses the requirements and scope of practice associated with the lower levels. Each level is defined by requirements concerning the knowledge, skills, and competencies that an applicant must possess. The proposal specifies the conditions under which a qualification at a particular level can be obtained and how it will be assessed. The model also allows for qualifications to be recognized during a transitional period when an applicant has previously acquired the relevant competencies through other training courses or professional practice.

Normalita v primární prevenci je stav jedince nebo skupiny, který odpovídá zvolené normě či je od ní v tolerovatelné vzdálenosti, popřípadě se k ní přibližuje. Tento stav závisí na zvolené metodologii a od ní odvozeném druhu a kategorii normy. Normou je v tomto případě myšlena podobnost pozorovatelná v chování většího množství lidí nebo ideální stav, ke kterému by jednání těchto lidí mělo směřovat. Jelikož je známo značné množství jednotlivých norem, existuje proto mnoho pohledů, jak se na pojem normality dívat a jak jej metodologicky uchopovat. S ohledem na evidence based efektivitu primární prevence je nutné vždy zvažovat účelnost zvolené normy vzhledem k cílové populaci a celkovému designu primárně preventivní intervence.

In primary prevention, normality refers to a state of an individual or group that corresponds to a selected norm, falls within a tolerable range of deviation from it, or is moving toward it. This state depends on the chosen methodology and the type and category of norm derived from it. In this context, a norm refers either to a pattern of similarity observed in the behavior of a larger number of people or to an ideal state toward which their behavior should be directed. Since there are many different types of norms, there are consequently numerous perspectives on how the concept of normality can be understood and addressed methodologically. With regard to the evidence-based effectiveness of primary prevention, it is essential to consider the appropriateness of the selected norm in relation to the target population and the overall design of the primary prevention intervention.

Odborné společnosti jsou významné klíčové instituce a organizace, které jsou v současné době iniciátory a hybateli změn v oblasti prevence rizikového chování v mezinárodním měřítku. Významnou součástí aktivit níže uvedených odborných seskupení je další vzdělávání preventivních pracovníků (od výzkumníků přes koncové realizátory prevence, kteří pracují s cílovou skupinou, až po politickou reprezentaci) a rychlé a efektivní předávání informací.

Professional organizations are important institutions and organizations that currently serve as key initiators and drivers of change in the field of risk behavior prevention at the international level. A significant part of the activities of the professional groups listed below involves continuing education and professional development for prevention professionals—from researchers and practitioners who work directly with target groups to policymakers—as well as the rapid and effective dissemination of information.

Pracovník v primární prevenci (primárně-preventivní pracovník) je profesionál či dobrovolník věnující se systematicky oblasti primární prevence rizikového chování. Jeho působení se dá v základě rozdělit na přímou práci s cílovými skupinami a koordinační či podpůrné systémové činnosti. Většinou nejde o primární profesi, ale spíše o specializaci v rámci mnoha původních profesí (nejčastěji jde o pedagogy, speciální pedagogy, psychology, sociální pracovníky, adiktology atp.). Primárně preventivní pracovník může působit přímo v rámci své instituce jako interní zaměstnanec s konkrétní pracovní náplní nebo externě na pozvání v rámci dojednaného kontraktu. Primárně preventivní aktivity v dnešní době představují vysoce organizovanou a náročnou činnost založenou na široké bázi ověřených metodik z praxe a poznatků z výzkumu vyžadující specifické vzdělávání. Úloha pracovníka v primární prevenci má nezanedbatelný etický rozměr. Velmi významnou roli v preventivním působení hraje vzájemná spolupráce, informovanost a koordinace v rámci instituce i komunity.

A primary prevention professional is a professional or volunteer who systematically works in the field of primary prevention of risk behavior. Their work can broadly be divided into direct work with target groups and coordination or other supportive systemic activities. In most cases, primary prevention is not a person's primary profession but rather a specialization within a range of existing professions, most commonly education, special education, psychology, social work, addiction studies, and related fields. A primary prevention professional may work directly within their institution as an internal employee with a defined set of responsibilities or may work externally by invitation under an agreed contract. Today, primary prevention activities constitute a highly organized and demanding field based on a broad range of evidence-based practices and research findings and requiring specialized training. The role of a primary prevention professional also has a significant ethical dimension. Mutual cooperation, information sharing, and coordination within both the institution and the wider community play a crucial role in effective preventive work.

Pojmem prevence označujeme všechna opatření směřující k předcházení a minimalizování jevů spojených s rizikovým chováním a jeho důsledků. Jedná se zejména o předcházení a minimalizaci různých souvisejících poruch a onemocnění, poškození, úrazů atd. a dále pak samotných projevů rozmanitých typů rizikového chování, které ohrožuje společnost a jedince v ní. Prevence může mít charakter předcházení vzniku, rozvíjení a recidivy společensky nežádoucího jevu a tomu odpovídají tři stupně – prevence primární, sekundární a terciární. Prevencí může být jakýkoli typ výchovné, vzdělávací, zdravotní, sociální či jiné intervence směřující k předcházení výskytu rizikového chování, zamezující jeho další progresi, zmírňující již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhající řešit jeho důsledky.

The term prevention refers to all measures aimed at preventing and minimizing phenomena associated with risk behavior and its consequences. This includes, in particular, preventing and minimizing various related disorders and diseases, harm, injuries, and other adverse outcomes, as well as preventing the manifestations of different types of risk behavior that pose a threat to both individuals and society. Prevention may involve efforts to prevent the onset, development, and recurrence of socially undesirable phenomena, corresponding to three levels: primary, secondary, and tertiary prevention. Prevention may take the form of any educational, training, health, social, or other intervention aimed at preventing the occurrence of risk behavior, preventing its further progression, reducing existing forms and manifestations of risk behavior, or helping to address its consequences.

Preventivní dopad represe je jedním z účelů ukládání sankcí za porušení společenských norem. Ukládaná sankce (trest) má působit jednak individuálně preventivně přímo na samotného pachatele, kterého má odradit od dalšího porušování společenských norem. Jednak generálně preventivně na ostatní bezúhonné členy společnosti, které má hrozba trestu odradit od společensky nežádoucího chování. Aby ukládaná sankce plnila tento účel, musí být zejména obecně jasné, jaké konání se považuje za nežádoucí a jaký trest za porušení normy hrozí. Dalším klíčovým faktorem je neodvratnost postihu nežádoucího chování a vnímaná spravedlnost uložené sankce. Obecná prevence je závislá na prevenci individuální (speciální), pokud se sankce jeví jako nepříměřená (nevhodná) pro pachatele, nebude působit výchovně ani na ostatní členy společnosti.

The preventive effect of punishment is one of the purposes of imposing sanctions for violations of social norms. A sanction (punishment) is intended to have both an individual preventive effect, directed at the offender themselves and intended to deter them from further violations of social norms, and a general preventive effect, directed at other law-abiding members of society, whom the threat of punishment is intended to deter from socially undesirable behavior. For a sanction to serve this purpose, it must be clear, in particular, which actions are considered undesirable and what punishment may result from violating the relevant norm. Another key factor is the certainty of punishment for undesirable behavior and the perceived fairness of the sanction imposed. General prevention is dependent on individual (specific) prevention. If a sanction appears disproportionate or inappropriate for the offender, it is unlikely to have a rehabilitative or educational effect on other members of society either.

Na průběh preventivního programu působí mnoho faktorů, jedním z nich je i prostředí, ve kterém se preventivní program realizuje. Jasná prostorová a časová ohraničenost realizace programů souvisí také s tím, že je možné v komplexním systému preventivního působení rozlišovat mezi jednotlivými programy, sledovat jejich kvalitu a efektivitu. Vzhledem k efektivitě programů je žádoucí, aby preventivní programy odrážely specifika dané cílové skupiny nejen co do obsahu, ale také pokud jde o prostředí realizace.

The implementation of a prevention programme is influenced by many factors, one of which is the environment or setting in which the programme is delivered. Clear spatial and temporal boundaries for programme implementation also make it possible, within a comprehensive prevention system, to distinguish between individual programmes and to monitor their quality and effectiveness. To maximize programme effectiveness, prevention programmes should reflect the specific characteristics of the target group not only in terms of their content but also with regard to the setting in which they are delivered.

Přístupy v primární prevenci při využití klasifikace výchovných stylů Kurta Lewina dělíme na autoritativní, liberální a demokratické. V rámci autoritativního přístupu jsou uplatňovány příkazy a zákazy. Vše je diktováno shora a není přípustné o věcech diskutovat. Nositel autority je expert (realizátor prevence, tvůrce programů, popř. stát), kdežto subjekty prevence jsou v roli pasivních posluchačů. V liberálním přístupu je role vedoucího nebo experta potlačena, aktivity jsou řízeny ze zdola. V rámci školní třídy se žákům nedostává jasného vedení a nejsou dané normy a preferované chování. Liberální přístup v primární prevenci převažuje u nedostatečně proškolených vedoucích týmů z řad studentů nebo peerů, popřípadě při absenci jakékoliv prevence. Demokratický přístup je vyvážení obou předchozích pólů. Hlavní důraz je kladený na to, aby členové skupiny byli informováni o společném dění a aby se mohli podílet na rozhodování o společných činnostech. Vedoucí v rámci tohoto přístupu nabízí alternativy a nechává skupinu, aby si zvolila jednu z nich, respektuje zkušenosti členů skupiny.

When applying Kurt Lewin’s classification of leadership styles, approaches in primary prevention can be divided into authoritarian, laissez-faire, and democratic approaches. Within the authoritarian approach, commands and prohibitions are used. Everything is dictated from above, and discussion is not encouraged. The authority figure is considered the expert (e.g., a prevention practitioner, programme developer, or the state), while those receiving prevention services take on the role of passive listeners. In the laissez-faire approach, the role of the leader or expert is minimized, and activities are directed from within the group. In a school classroom, students receive little clear guidance, and there are no clearly established norms or preferred patterns of behavior. A laissez-faire approach in primary prevention is particularly common among insufficiently trained student or peer leaders, or in situations where no prevention activities are provided at all. The democratic approach represents a balance between the two previous extremes. Emphasis is placed on ensuring that group members are informed about matters affecting the group and are able to participate in decision-making concerning shared activities. Within this approach, the leader presents alternatives and allows the group to choose among them while respecting the experience and perspectives of its members.

Pojem rizikové chování zahrnuje rozmanité formy chování, které mají negativní dopady na zdraví, sociální nebo psychologické fungování jedince anebo ohrožují jeho sociálního okolí, přičemž ohrožení může být reálné nebo předpokládané. Mezi formy rizikového chování se řadí rizikové zdravotní návyky, rizikové sexuální chování, agresivní chování, delikventní chování, rizikové chování ke společenským institucím, hráčství a rizikové sportovní aktivity. Společným jmenovatelem všech forem rizikového chování je kritérium prepatologické úrovně sledovaného jevu, tzn., že teoretické systémy zabývající se rizikovým chováním nepřesahují do popisu patologické roviny problematiky (např. závislostní chování). Jednotlivé formy rizikového chování se často u jedince vyskytují současně, tento jev je označován jako syndrom rizikového chování. Rizikové chování je multidisciplinární a sociální konstrukt, jehož užší definice je ovlivňována předmětem daného vědního oboru, společenským, historickým, vývojovým a kulturním kontextem.

The term risk behavior encompasses a wide range of behaviors that have negative effects on an individual's health or social or psychological functioning, or that pose a threat to their social environment. Such threats may be either actual or anticipated. Forms of risk behavior include risky health habits, risky sexual behavior, aggressive behavior, delinquent behavior, risk behavior toward social institutions, gambling, and risky sports activities. A common feature of all forms of risk behavior is the criterion of the pre-pathological level of the phenomenon being studied. This means that theoretical frameworks dealing with risk behavior do not extend into the pathological dimension of the issue (e.g., addictive behavior). Different forms of risk behavior frequently occur simultaneously in the same individual; this phenomenon is referred to as the risk behavior syndrome. Risk behavior is a multidisciplinary and socially constructed concept, and its more specific definition is influenced by the subject of the particular scientific discipline as well as by the social, historical, developmental, and cultural context.

Sociální dovednosti patří společně s dovednostmi sebeovlivnění (Self-management skills) mezi životní dovednosti (Life skills). Sociální dovednosti můžeme definovat jako schopnosti adaptivního, naučeného a společensky akceptovatelného chování, které umožňují efektivně se vypořádat s požadavky a výzvami každodenního života). Mezi sociální dovednosti patří zejména schopnost čelit sociálnímu tlaku a další dovednosti jako asertivita (zdravé sebeprosazení), empatie, komunikace, řešení problémů a předvídání následků svého jednání, vytváření zdravé sítě sociálních vztahů, mediální gramotnost, včetně schopnosti čelit reklamě na návykové látky, dovednosti týkající se zaměstnání, zvládnutí přechodu do nového prostředí a rodičovské dovednosti. Někteří autoři k výše zmíněným sociálním dovednostem dále řadí sociální percepci (sebereflexe, poznávání druhých), zvládání konfliktních situací, zvládání zátěžových situací (copingové strategie) a tvořivost v sociálním chování a komunikaci.

Social skills, together with self-management skills, are part of life skills. Social skills can be defined as the ability to engage in adaptive, learned, and socially acceptable behavior that enables individuals to cope effectively with the demands and challenges of everyday life. Social skills include, in particular, the ability to resist social pressure, as well as skills such as assertiveness (healthy self-advocacy), empathy, communication, problem-solving, anticipating the consequences of one's actions, building healthy social relationships, and media literacy, including the ability to resist advertising for addictive substances. They also include employment-related skills, the ability to adapt to new environments, and parenting skills. Some authors also include social perception (self-reflection and understanding others), managing conflict situations, coping with stressful situations (coping strategies), and creativity in social behavior and communication among social skills.

Školní poradenské pracoviště je označení pro poskytovatele poradenských služeb ve školách, je součástí školy, nepředstavuje externí pracoviště, je vymezeno ve Věstníku MŠMT z roku 2005 (č.7), navazuje na vyhlášku č.72/2005 o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních ve znění pozdějších změn. Služby školního poradenského pracoviště jsou obvykle poskytovány výchovným poradcem, školním metodikem prevence, případně školním psychologem / školním speciálním pedagogem a jejich konzultačním týmem složeným z vybraných pedagogů školy. Součástí tohoto týmu jsou na mnoha školách také asistenti pedagoga a sociální pedagogové.

A school counselling and support centre refers to the providers of counselling services within schools. It is an integral part of the school and does not constitute an external service. The concept was defined in the 2005 Bulletin of the Czech Ministry of Education, Youth and Sports (Issue No. 7) and is linked to Decree No. 72/2005 on the provision of counselling services in schools and school counselling facilities, as subsequently amended. The services of the school counselling and support centre are usually provided by an educational counsellor, school prevention specialist, and, where applicable, a school psychologist or school special educator, together with a consultation team consisting of selected members of the school's teaching staff. In many schools, this team also includes teaching assistants and social educators.

Nosné psychologické, psychosociální, sociologické, pedagogické a biomedicínské teorie a modely popisují a vysvětlují příčiny problémového chování a současně poskytují návod, jak na daný typ rizikového faktoru adekvátně reagovat a snižovat negativní vliv rizikových faktorů na vývoj jednotlivce, skupiny, komunity a celé společnosti. Teoretické koncepty a modely slouží jako platforma pro tvorbu a následné provádění preventivních programů v praxi. V prevenci za významné považujeme kognitivní modely a modely založené na informacích, sociologické a vývojové modely, modely sociálního vlivu a modely komplexního vlivu sociálního prostředí.

Key psychological, psychosocial, sociological, educational, and biomedical theories and models describe and explain the causes of problematic behavior while also providing guidance on how to respond appropriately to specific types of risk factors and reduce their negative impact on the development of individuals, groups, communities, and society as a whole. Theoretical concepts and models serve as a foundation for the development and subsequent implementation of prevention programmes in practice. In the field of prevention, cognitive and information-based models, sociological and developmental models, social influence models, and models of the comprehensive influence of the social environment are considered particularly important.

Při konstrukci preventivních programů se vychází z teoretických transdisciplinárních konceptů a modelů (viz teoretické modely). Toto heslo obsahuje celkem třináct základních typů programů, které se užívají v preventivní praxi. Tematicky jsou seskupeny do pěti kategorií, a to programy: zaměřené na rozvoj životních dovedností, zaměřené na intrapersonální rozvoj, se sociální komponentou, založené na poskytování informací, pro rodiče. Preventivní programy rizikového chování mají svá specifika, z nichž za nejdůležitější považujeme zejména následující tři. První specifikum je, že vzájemnou kombinací jednotlivých typů a komponent programů se jejich efektivita zvyšuje. Druhým specifikem je, že některé typy jsou vhodné pro všechny úrovně prevence (všeobecná, specifická, indikovaná, časná diagnostika a intervence), jiné pouze pro jednu nebo dvě úrovně. Třetím je skutečnost, že i sebeefektivnější typ programu ztrácí svou efektivitu, pokud se provádí neprofesionálně, bez odpovídajících znalostí, dovedností a kompetencí koncového realizátora, mimo indikaci.

The development of prevention programmes is based on theoretical transdisciplinary concepts and models. This category comprises a total of thirteen basic types of programmes used in preventive practice. The programmes are thematically grouped into five categories: programmes focused on developing life skills; programmes focused on intrapersonal development; programmes with a social component; information-based programmes; and programmes for parents. Prevention programmes targeting risk behavior have several specific characteristics, three of which are particularly important. The first is that the effectiveness of programmes increases when individual types and components are combined. The second is that some types are appropriate for all levels of prevention (universal, selective, indicated, early detection, and intervention), whereas others are suitable for only one or two levels. The third is that even the most effective type of programme can lose its effectiveness if it is delivered unprofessionally, without the appropriate knowledge, skills, and competencies on the part of the practitioner, or outside the programme's intended indication.

Vzděláváním v primární prevenci rozumíme prostředky a procesy, kterými předáváme pracovníkům a profesionálům působícím v primární prevenci rizikového chování (dále PPRCH) (v širším pojetí i jiným odborníkům či laikům) potřebné znalosti, dovednosti a kompetence důležité pro primárně preventivní práci s cílovými skupinami nebo výkon systémových koordinačních činnosti. V této souvislosti je národními autoritami (ministerstva školství apod.) definován tzv. odborný profil či kvalifikační standard preventivního pracovníka. Hlavním cílem a argumentem pro vzdělávání je zamezit poškození svěřených dětí a mládeže způsobeným neodborným „preventivním“ zásahem, jinými slovy jde o eliminaci či minimalizaci iatrogenního působení na cílové skupiny. Primární prevence rizikového chování má multioborový charakter, je založena na syntéze dílčích znalostí z mnoha oborů (psychologie, pedagogika, etopedie, neurovědy, epidemiologie, adiktologie, psychiatrie, pediatrie, právo, ekonomie, sociologie a další). To je dalším důvodem pro zavádění specializačního vzdělávání pro pracovníky s často velmi odlišnou původní kvalifikací (pedagog, sociální pracovník, lékař, vědecký pracovník atp.). Potřeba profesionalizace a specializace souvisí i s rychlým vývojem nových poznatků v této oblasti. Vzdělávání v prevenci je klíčové i pro účinnou implementaci preventivních programů, přičemž je podstatné získat nejen kvalitní vzdělání, ale též průběžnou metodickou podporu a systematickou supervizi během samotné realizace preventivních programů či intervencí. Vzdělávání v primární prevenci může nabývat mnoha forem, upřednostňovány jsou však metody interaktivní a zážitkové, simulující reálné situace v praxi, založené na tzv. zkušenostním učení. Na vzdělávání v PPRCH se podílí celá řada klíčových nadnárodních, národních i regionálních institucí.

Education and training in primary prevention refers to the means and processes through which workers and professionals involved in the primary prevention of risk behavior, and in a broader sense other professionals and members of the general public, acquire the knowledge, skills, and competencies necessary for preventive work with target groups or for carrying out systemic coordination activities. In this context, national authorities (e.g., ministries of education) define the so-called professional profile or qualification standard for prevention professionals. The main purpose and rationale for professional training is to prevent harm to children and young people entrusted to prevention professionals that could result from unprofessional “preventive” interventions. In other words, it aims to eliminate or minimize the iatrogenic effects of preventive interventions on target groups. Primary prevention of risk behavior is multidisciplinary in nature and is based on the synthesis of knowledge from numerous fields, including psychology, education, behavioral and special education, neuroscience, epidemiology, addiction studies, psychiatry, pediatrics, law, economics, sociology, and others. This is another reason for introducing specialized training for professionals with diverse original qualifications, such as teachers, social workers, physicians, and researchers. The need for professionalization and specialization is also related to the rapid development of new knowledge in this field. Education and training in prevention are essential for the effective implementation of prevention programmes. It is important not only to provide high-quality training but also to ensure ongoing methodological support and systematic supervision throughout the implementation of prevention programmes and interventions. Education and training in primary prevention can take many forms; however, interactive and experiential methods that simulate real-life situations in practice and are based on so-called experiential learning are generally preferred. A wide range of key supranational, national, and regional institutions are involved in education and training in the primary prevention of risk behavior.

Preventivní intervence se realizuje s těmi, u nichž není předem známo, zda dojde k plnému rozvoji rizikového chování (choroby) či nikoli. Zacílené intervence primární prevence se realizují v rámci specifické primární prevence, jedná se tedy o aktivity specificky zaměřené na jeden nebo více typů rizkového chování. Specifickou primární prevenci dále dělíme na univerzální, která obvykle pracuje s obecnou populací, dále selektivní, která se zaměřuje na rizikové skupiny, a konečně indikovanou prevenci, která pracuje s ohroženými jednotlivci. Zvláštní postavení má časná diagnostika a intervence, zejména proto, že často bývá součástí léčby a léčebných (biomedicínských, psychologických a psychosociálních) intervencí.

Preventive interventions are delivered to individuals for whom it is not known in advance whether risk behavior (or a disease) will fully develop. Targeted primary prevention interventions are implemented within the framework of specific primary prevention and therefore consist of activities specifically focused on one or more types of risk behavior. Specific primary prevention is further divided into universal, selective, and indicated prevention. Universal prevention generally works with the general population, selective prevention focuses on groups at increased risk, and indicated prevention targets individuals who are already at increased risk. Early detection and (brief) intervention have a special status, particularly because they are often integrated into treatment and therapeutic interventions, including biomedical, psychological, and psychosocial approaches.

Zdraví je nezbytnou podmínkou participace jedince na společenských aktivitách, umožňuje mu realizovat primární i sekundární potřeby, rozvíjet jeho lidský i sociální potenciál. Vymezení zdraví podle konstitučního dokumentu WHO je dále základem řady definic kvality života a také diskuse pojmu kvalita života. Zdraví není jen biologickou charakteristikou, ale významnou individuální i společenskou hodnotou. Konstituční dokument WHO vymezuje zdraví jako: „stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nejen nepřítomnost nemoci nebo vady“. V literatuře je diskutováno několik modelů zdraví i nemoci, které nahlíží na zdraví a nemoc z různých pohledů. V současné době dominují tzv. holistické přístupy ke zdraví a nemoci.

Health is an essential prerequisite for an individual's participation in social activities. It enables individuals to meet their primary and secondary needs and to develop their human and social potential. The definition of health in the WHO Constitution also serves as the basis for numerous definitions of and discussions surrounding the concept of quality of life. Health is not merely a biological characteristic but also an important individual and social value. The WHO Constitution defines health as “a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity.” The literature discusses several models of health and illness that approach health and disease from different perspectives. At present, holistic approaches to health and illness are predominant.

Podle starší definice WHO představuje zdravotní gramotnost kognitivní a sociální dovednosti, které podmiňují motivaci a schopnost jedinců získávat přístup a rozumět informacím, které vedou k podpoře a udržení dobrého zdraví. Přehledová publikace WHO nabízí definici, kterou zpracovalo Evropské konsorcium zdravotní gramotnosti v roce 2012. Podle této definice je zdravotní gramotnost spojena s gramotností jako takovou a zahrnuje znalosti, motivaci a kompetence lidí získávat, chápat, hodnotit a využívat informace o zdraví s cílem hodnotit a rozhodovat se v každodenních situacích, které souvisí se zdravotní péčí, prevencí nemocí a podporou zdraví, které vedou k zachování nebo zvyšování kvality života v celém jeho průběhu. Lze rozlišovat několik typů zdravotní gramotnosti: základní/funkční gramotnost – tato gramotnost představuje základní dovednosti v oblasti čtení a psaní a umožňuje efektivní fungování v každodenních situacích. Toto vymezení je plně kompatibilní s úzkým vymezením zdravotní gramotnosti. Dalším typem je komunikační/interakční gramotnost, tedy více rozvinuté kognitivní dovednosti a schopnost číst a psát, které umožňují společně se sociální dovednostmi aktivní participaci na každodenních aktivitách, extrahovat informace a vytvářet soudy na základě různých forem komunikace a aplikovat nové informace na měnící se podmínky. Posledním typem je kritická gramotnost, tedy více rozvinuté kognitivní schopnosti, které společně se sociálními dovednostmi umožňují kritickou analýzu informací a jejich využití pro získání kontroly nad životními událostmi a situacemi.

According to an earlier WHO definition, health literacy refers to the cognitive and social skills that determine individuals’ motivation and ability to access and understand information that promotes and maintains good health. A WHO review publication presents a definition developed by the European Health Literacy Consortium in 2012. According to this definition, health literacy is linked to literacy in general and encompasses people’s knowledge, motivation, and competencies to access, understand, evaluate, and use health information in order to make judgments and decisions in everyday situations concerning healthcare, disease prevention, and health promotion. These abilities contribute to maintaining or improving quality of life throughout the lifespan. Several types of health literacy can be distinguished: Basic/functional literacy – refers to basic reading and writing skills that enable individuals to function effectively in everyday situations. This definition is fully compatible with a narrow conceptualization of health literacy. Communicative/interactive literacy – involves more advanced cognitive and literacy skills that, together with social skills, enable active participation in everyday activities, the extraction of information, the formation of judgments based on various forms of communication, and the application of new information to changing circumstances. Critical literacy – refers to more advanced cognitive abilities that, together with social skills, enable the critical analysis of information and its use to gain greater control over life events and situations.