Nervový systém a trauma

Mozek a nervový systém

Z biologického hlediska se mozek neustále vyvíjí a roste. Pro období dospívání je typické, že jednotlivé části mozku se vyvíjejí odlišnou rychlostí. Zatímco impulzivnější a emocionálnější část mozku (limbický systém) dozrává rychleji, část mozku zodpovědná za schopnost přemýšlet o budoucnosti, chápat důsledky a činit promyšlenější rozhodnutí (prefrontální kůra), dorůstá podstatně pomaleji. Mozek završuje období dospívání a dlouhý proces strukturálního vývoje přibližně kolem 25. roku věku. Tato vývojová fáze je charakteristická řadou faktorů, jako jsou proměnlivé emoce, zvýšené sebevědomí, sebezpytování, vnitřní konflikty, stres, nejistota a dezorientace, které mohou ohrožovat stabilitu jedince a jeho identitu. Dospívající však již nejsou děti a dospělí od nich často očekávají více povinností a samostatnosti. Objevují se první zkušenosti s láskou či odmítnutím, touha někam patřit, konflikty v rodině či zvýšený tlak na výkon. To vše může znamenat více stresu, který není vždy snadné zvládnout (DZDA, n.d. b)

Nervový systém představuje řídící centrum celého těla i všech jeho funkcí. Autonomní nervový systém (ANS) je jeho součástí, která zajišťuje automatické fyziologické procesy, jako je srdeční rytmus, krevní tlak, dýchání a trávení. Jeho hlavním úkolem je udržovat v těle fyziologickou rovnováhu. Významným faktorem ovlivňujícím ANS a fyziologii v těle je stres. Při stresu či nervovém ohrožení se v mozku aktivuje amygdala, která se podílí na zpracování emocí, zvukových signálů a vyhodnocování vjemů. Amygdala hraje také hlavní roli při vytváření a ukládání vzpomínek spojených s emocionálními událostmi. Při zaznamenání nebezpečí vyšle amygdala signál do hypotalamu, který funguje jako velitelské centrum, které pomocí ANS komunikuje s celým tělem a stimuluje obranné reakce. ANS má dvě části, sympatickou a parasympatickou. Sympatický systém stojí za reakcí “útok nebo útěk”. Organismus reaguje zrychleným dechem, zvýšeným krevním tlakem, zpomalením trávení a zvýšením pocení. Potřebná energie se při pocitu ohrožení shromažďuje k akci. Až pocit nebezpečí pomine, ke třeba tělo uklidnit, aby nezůstávalo dlouhodobě v režimu napětí. Naopak parasympatikus aktivuje v těle “odpočinek a trávení”, aby došlo ke zklidnění organismu po odeznění ohrožení. Když nervový systém vyhodnotí, že je v bezpečí, začne snižovat tepovou frekvenci i krevní tlak, obnoví funkci trávení a tělo se začne postupně uvolňovat. Zdravý stav je, pokud jsou sympatikus a parasympatikus ve vyrovnané aktivaci. 

Je důležité vědět, že ANS pracuje neustále. Není aktivní pouze v situacích "útok nebo útěk" nebo "odpočinek a trávení". ANS se za každých okolností stará o udržování zdravých životních funkcí a komunikuje s ostatními částmi těla. Při chronickém stresu tělo soustavně aktivuje sympatický systém, ale protože stres neodeznívá, organismus se nedokáže uklidnit. Místo toho neustále uvolňuje adrenalin a kortizol, což vede k nadměrné zátěži celého organismu. Po aktivaci sympatického systému totiž nedochází k adekvátnímu návratu k fyziologické rovnováze, hladina stresu dál stoupá a aktivace se začne hromadit. Tento nevyvážený stav provází nadměrný stres a nedostatečná regulace emocí, což může vést k projevům silné úzkosti, paniky, agrese či dalších intenzivních emocí. Děti, které si prošly nebo právě procházejí náročnými a vysoce stresovými situacemi, často mají potíže se seberegulací, zažívají a projevují intenzivní emoce a pocity, nebo se naopak mohou jevit jako ‚zamrzlé‘ a bez emocí. Chování, které na první pohled vypadá jako záměrné vyrušování, ‚zlobení‘, provokace, nebo naopak jako lhostejnost a ignorance, může být ve skutečnosti reakcí nervového systému dítěte na intenzivní životní situace. Dítě se může potýkat s chronickou aktivací sympatického systému, kdy je tělo v neustálé pohotovosti a připravené k akci. Některé děti na silný stres reagují šokem a zamrznutím. U takového dítěte se pak často objevuje odpojenost a izolace od okolí, vyčerpání a apatie (DZDA, 2023).

Vývoj mozku je završen až kolem 25. roku života, což znamená, že mozek dětí a dospívajících ještě není plně propojen. Proto se často stává, že žáci spíše „jednají, než myslí“. Při práci se třídou je tedy důležité pamatovat na to, že se děti a dospívající teprve učí emoční seberegulaci a jejich kognitivní funkce, jako je například pozornost či plánování, se stále vyvíjejí. Když se dospívající ocitnou v emočně vypjatých situacích, mají tendenci reagovat impulzivně a rizikově, protože jejich prefrontální kortex, který je mimo jiné zodpovědný za myšlení, ještě není plně vyzrálý. Jako dospělí bychom proto měli mít tuto skutečnost na paměti, abychom žáky neobviňovali z toho, že každodenní situace a úkoly nezvládají stejným způsobem jako dospělí (DZDA, n.d.a)

Trauma

Trauma může vzniknout, když se člověk setká s náročnou situací (ztráta domova, život ohrožující zkušenost, ztráta rodinného příslušníka apod.). Takové situace mohou vyvolat velký nával stresu, úzkosti, strachu, smutku, nenávisti a dalších emocí, a to nejen okamžitě po dané události, ale i několik měsíců až let po ní. Trauma je tedy reakcí mozku a těla na nečekanou a náhlou událost, která přináší silnou nejistotu a pocit ohrožení. Jde o subjektivní zážitek člověka, který náročnou situací prošel. Trauma tedy není to, co se stane, ale jak danou událost člověk prožije (van der Kolk, 2021). Trauma může ale zasáhnout také svědky náročné události. Každé dítě a dospívající (a samozřejmě i dospělý) reaguje na intenzivní stresové situace jinak, a proto se trauma u každého projevuje odlišně. Někteří se dokážou spontánně zotavit, u jiných se mohou vyvinout chronické potíže. Stres spojený s prožíváním traumatu je pro tělo toxický, trauma může mít negativní vliv na vývoj a strukturu stále se vyvíjejícího dětského mozku, čímž ovlivňuje kognitivní, emocionální i sociální fungování. Proto je velmi důležité trauma u dětí ošetřit co nejdříve. Kromě psychické bolesti může mít dítě/dospívající další symptomy, například rozrušenost, bušení srdce, nadměrnou ostražitost, lekavost či nadměrné pocení (organismus je permanentně ve stavu ohrožení). Mohou se objevovat flashbacky, což jsou intenzivní znepokojivé vzpomínky na traumatickou událost, vyvolané různými událostmi. Kromě samotných vzpomínek na událost se mohou objevit tělesné příznaky jako potíže s dýcháním, úzkost, bušení srdce, pocit odpojení od vlastního těla (Duševní zdraví dětí a adolescentů, 2023).  Flashbacky mohou být tak živé a realistické, že člověk může mít problém odlišit je od reality. Organismus se při flashbacku ocitá znovu uprostřed traumatické situace. Dítě tak může být naprosto zahlceno pocity a emocemi, které nezvládne regulovat a reaguje způsobem neadekvátním dané situaci. Navenek to může působit jako nevhodné chování či “zlobení”, ale doopravdy to reflektuje intenzivní prožitek spojený s traumatizací. 

Navenek se traumatizované dítě či dospívající může jevit jako neklidné, kdy je nadměrně aktivní, rozrušené a impulzivní, snadno zapomíná informace, může se chovat agresivně k hračkám nebo jiným předmětům. Dále se může projevovat jako pasivní, tiché, submisivní, apatické, s tendencí izolovat se, bez zájmu o hru a věci okolo sebe. Některé děti se mohou projevovat jako neklidné a pasivní, s extrémními změnami nálad, odmítání druhých se střídá s potřebou blízkosti a potřeba izolace se střídá s potřebou sociální aktivity. Traumatizované dítě může mít také řadu zdravotních problémů, problémy se spánkem (nemůže usnout, má noční můry). Může se objevit počůrávání se, neustálá velká únava, úbytek na váze, časté bolesti hlavy a břicha (Duševní zdraví dětí a adolescentů, 2023). 

Jak se člověk s traumatem vypořádá závisí také mimo jiné na odolnosti (resilienci) a dostupnosti psychosociální podpory (Andrášik, 2022). Nervová soustava je velmi přizpůsobivá, a i minimální příznivé podmínky mohou ve vývoji působit preventivně či ochranně. I lidé, kteří pocházejí z velmi destruktivního prostředí, mohou svou zkušenost přerůst. Může k tomu stačit jediná laskavá postava, poskytnutá pomoc a pochopení, talent nebo vrozená odolnost (Vojtová, 2023). 

Komplexní vývojové trauma

Mnoho mladých lidí se závažnými poruchami chování nebo emocionálními problémy zažilo složité trauma v dětství nebo v dospívání. Komplexní trauma se týká vystavení vícečetným a trvalým mezilidským stresorům, jako je zneužívání, zanedbávání nebo emocionální či fyzická deprivace. K tomuto vystavení často dochází v rámci rodiny nebo jiného pečovatelského uspořádání, které má být zdrojem stability a bezpečí v životě dítěte. Traumatizace v raném dětství, která má charakter chronického opakování a vychází ze vztahů, jež by dítěti měly poskytovat bezpečí a oporu ve vývoji, představuje jeden z nejzávažnějších negativních vlivů na celkový vývoj lidské bytosti. S jejími důsledky se jedinec více či méně úspěšně vyrovnává po celý život (Andrášik, 2022). Výzkum upozorňuje na nepříznivé účinky traumatu na vyvíjející se mozek. V důsledku traumatické zkušenosti musí mozek přesunout svou pozornost od učení k přežití a narušuje se nervová integrace potřebná k pružnému reagování na každodenní výzvy. Účinky komplexního traumatu na fungování jedince jsou všudypřítomné a hluboce narušují klíčové vývojové procesy v oblasti citové vazby (attachmentu), seberegulace a rozvoje kompetencí (Vojtová, 2023). Komplexní vývojové trauma ovlivňuje život dítěte v řadě oblastí a může mít negativní dopad na zdraví, sociální prostředí, vzdělávání a může zvyšovat citlivost k užívání návykových látek. Jelikož primární pečující osoby ovlivňují duševní zdraví a schopnost regulace emocí, důvěru a vnímání sama sebe, prožitek traumatu v dětském věku má vliv na deficity v citové vazbě a sociálních funkcích, neurologický vývoj mozku a kognitivní funkce, chování, sebepojetí a sebevědomí, hodnoty a postoje (Doležalová, 2019). 
Dítě zažívající komplexní traumatizaci je zatíženo nepříznivým vývojem v řadě oblastí jako je regulace emocí, kontrola chování, citová vazba, kognitivní problémy, zdravotní stav nebo sebepojetí. Může se projevovat problémy s hranicemi, nedůvěrou a podezřívavostí, neschopností naladit se na emoce druhých, zvýšenými problémy se zdravím v průběhu života (astma, kožní problémy, bolest pánve, autoimunitní poruchy). Může mít problémy při regulaci emocí, obtížně vyjadřuje své pocity, přání a potřeby. V oblasti vzdělávání mohou být potíže s učením, s rozvojem řeči, s orientací v času a prostoru, s plánováním do budoucna. Chování může být sebedestruktivní, se slabou kontrolou impulsů, s agresí vůči druhým, s obtížným chápáním a dodržováním pravidel. Dítě ztrácí přirozenou zvědavost, těžko zpracovává nové informace, má problémy s pozorností a výkonností. Je náchylnější k užívání návykových látek a k poruchám příjmu potravy. Je narušené vnímání vlastního těla, objevuje se nízké sebevědomí, pocity hanby a viny (Doležalová, 2019). Může se objevovat disociace, pocit nereálnosti, odpojenosti od svého těla a/nebo okolí.

Zdroje:

Andrášik, T. (2022). Komplexní (a) vývojové trauma [PDF]. ResearchGate. https://www.researchgate.net/publication/363824889_Komplexni_a_vyvojove_trauma

Doležalová, P. (2019). Komplexní vývojové trauma a užívání návykových látek. Psychologie a její kontexty, 10(2), 45–58. https://doi.org/10.15452/PsyX.2019.10.0012

Duševní zdraví dětí a adolescentů. (2023). Materiály pro školy. https://dzda.cz/materialy-pro-skoly/

DZDA. (2023, červen). Autonomic nervous system (adults). https://dzda.cz/wp-content/uploads/2023/06/CZ_Autonomic-nervous-system-adults.pdf

DZDA. (n.d.a). How the brain works [PDF]. https://dzda.cz/wp-content/uploads/2023/06/CZ_How-the-brain-works.pdf

DZDA. (n.d.b). Developmental norms of adolescence [PDF]. https://dzda.cz/wp-content/uploads/2023/06/CZ_Developmental-norms-of-adolescence.pdf

Van der Kolk, B. (2021). Tělo sčítá rány. Brno: Jan Melvil Publishing.

Vojtová, H. (2023). Trauma a disociace. Bolest vnitřního rozdělení. Portál. ISBN 978-80-262-2013-8.